Kruté ranní vstávání jsme si vynahradili sérií cappuccin z Wilbeck Coffee. Martin vzal jedno navíc, aby jím mohl okouzlit naši oblíbenou recepční. Ta nám na oplátku zajistila výhodné taxi na Songshan International Airport, kde nás čekal let do Shanghaie.
V Shanghaii nás překvapily všudypřítomné rentgenové kontroly, dokonce i při vstupu do metra.
Z letiště jsme si střihli jízdu Maglevem, nejrychlejším vlakem na světě v běžném provozu. Dosáhli jsme nejvyšší rychlosti 431 km/h. Cesta Maglevem trvala 6 minut a tvořila 2/3 vzdálenosti k našemu hotelu. Zbylou třetinu jsme jeli metrem skoro tři čtvrtě hodiny.
Další tři čtvrtě hodinu jsme s kufry bloudili po čtvrti Putuo při hledání našeho hotelu, než nás napadlo oslovit místní trafikantku. Ta nás odkázala na pána stojícího opodál, který nás bez otočení hlavy vedl vražedným tempem uzkými chodníky nehledě na naši těžkou bagáž. V jednu chvíli jsme horko težko uskakovali chlapíkovi na skůtru jedoucímu proti nám po chodníku, který náš manévr ocenil obligátním „xièxie“ – jedinou frází v mandarínštině, které rozumíme – „děkuji“.
Když jsme dorazili do zdejšího obchodního centra, ani náš průvodce už nevěděl, kudy dál, a rozhodl se konzultovat směr cesty se skupinou místních padesátnic. Za jejich pomoci jsme nakonec úspěšně dorazili k hotelu.
Cestou na večeři do bistra jsme na chodnících míjeli skupiny vyžilých tanečnic za doprovodu tradiční hudby. Čekáme, kdy se tato móda dostane k nám a nahradí veganství nebo běhání po Stromovce.
Vyčerpáni strastiplnou cestou jsme první skutečně čínský den rituálně uzavřeli kombinací místních a evropských piv.