Nasyceni atmosférou metropolitní Shanhaie jsme vyrazili do Huangshanu – přírodního parku Yellow Moutains, vzdáleného více než 400 km.
Ráno jsme příliš neotáleli, abychom stihli autobus do Tangkou, malého městečka pod horami. Bohužel se naše skupinka brzy rozdělila, jelikož se Martin nevešel do soupravy metra a zůstal tak viset na stanici Langao Road. Díky přítomnosti internetu ve zdejším metru mohli Luděk s Vojtou Martina navigovat, aby je co nejrychleji na nádraží dostihl. Luděk s Vojtou jeli napřed koupit lístky na autobus, kde zjistili že v autobusu zbývají poslední 2 volná místa. Po dlouhé diskusi se rozhodli na Martina kolegiálně počkat, aby nemusel ve stanici tvrdnout další 4 hodiny sám, než pojede další spoj. Společné čekání jsme si zkrátili návštěvou nedaleké botanické zahrady.
Později odpoledne jsme se nalodili na palubu autobusu značky Golden Dragon a vydali se v ústrety Žlutým horám. K našemu překvapení nás autobus vysadil v Tunxi, asi 60 km od původního cíle. Zde se nás ujala skupinka chlapíků a začala nás začali nahánět do svých limuzín. Vzhledem k našemu vzdoru jeden z nich kamsi zavolal a předal telefon Luďkovi, aby tajemnému hlasu na druhém konci sdělil jméno hotelu, kde hodláme nocovat. Telefonát zvýšil naši důvěru, a i proto, že jsme neměli jinou možnost jsme nasedli do přistaveného vozu.
Luděk během cesty kontrolovat trasu pomocí GPS, zatímco si Vojta s Martinem užívali poslech místních Queen Revival a zavzpomínali na domov, když se v jednom z videoklipů, promítaných na palubní desce auta objevila Praha. Díkybohu nás řidič dovezl přímo k hotelu pana Hu, který se nás hned ujal a jeho žena nám uvařila večeři. Pan Hu nám naplánoval budíček na 6:00, abychom bezpečně stihli prohlídku Žlutých hor a následný autobus zpět do Shanghaie. Po příchodu na pokoj Vojtu na záchodě přívítal šváb. Po vykonání jeho potřeby se až do konce našeho pobytu neukázal.
Po náročném vstávání nás pan Hu zavezl ke vstupní bráně do parku, kde se to již rojilo skupinkami číňanů ve žlutých či červených čepičkách. Autobusem jsme se tradičním čínským vražedným tempem přesunuli na zastávku lanovky, kde jsme nasedli do kabinky s místní rodinkou. Cesta lanovkou byla úchvatná.
Po vrcholcích hor jsme vystoupali několik tisíc schodů, zatímco jsme se vyhýbali ufuněným číňanům s několika kilogramy jídla a malými dětmi na zádech. Každou několikačlenou skupinu místních vedl jeden člověk s reprákem, jehož vinou jsme si po celou dobu připadali jako někde na pouti.
Odpoledne jsme dorazili zpět k panu Hu, který nám zajistil cestu zpět do Shangaie. Přímo k hotelu přijel polorozpadlý prázdný autobus, pan Hu dal řidiči blíže nespecifikovaný obnos peněz a my bez jízdenky nastoupili. Na nádraží se k nám připojili další 2 cestující a později někde uprostřed dálnice další poslední dva. A tímto privátním expresem jsme jeli 6 hodin až do Shanghaie. Protože se v Hangzhou bude příští týden konat Summit G20, projížděli jsme skrz řadu policejních kontrol. Jedna z nich náš autobus zastavila a policista se dožadoval jízdenek, které jsme neměli. Situaci vyřešil řidič, policista se jen zasmál a jelo se dál.
Už během cesty nám bylo jasné, že sotva stíháme z nádraží v Shanghaii poslední metro zpět na hotel. Po příjezdu na nádraží Luděk běžel koupit lístky, ale kvůli neschopnosti úředníka na přepážce jsme promeškali limit na zakoupení 3 minuty před odjezdem posledního soupravy. Na pomoc nám následně přispěchal jiný anglicky mluvící pracovník metra, který nám otevřel služební turniket, vyprovodil nás slovy „be quick“ a my tak jeli v podstatě načerno. Celou cestu jsme přemýšleli, jak se z metra dostaneme ven přes turniket na vrácení lístku na cílové stanici. Naštěští nás očekávala další pracovnice metra a otevřela nám cestu ven.
Pokud chcete jezdit v Šanghaji zadarmo, už víte, jak na to.